Reklama
 
Blog | Václav Miko

Hugo Boss – módní značka s nacistickou minulostí

Dnes tvoří značka „Hugo Boss“ synonymum pro luxusní módu. Dříve však jeho zakladatel vyráběl uniformy pro obávanou SS či všemocný Wehrmacht.

Společnost zpočátku vyrábějící konvenční, pracovní a sportovní oděvy založil Hugo Boss v roce 1923 ve svém rodišti v německém Metzingenu na Kronenstrasse 2. V následujícím roce dostal od mnichovského obchodníka Rudolfa Borna objednávku pro nacisty – výroba hnědých košil. V roce 1925 disponuje s 33 zaměstnanci a ve výrobě zaujímá široký záběr. Zaměřuje se nejen na pánskou konfekci, ale také na ložní prádlo či dokonce pláštěnky.

V roce 1930 se však vlivem hospodářské krize Německa dostal téměř do bankrotu. Svou firmu udržoval v utlumeném režimu a své věřitele dokázal přesvědčit, aby mu s platbou vyčkali – byl zřejmě velmi schopný řečník a vyjednávač. Dokonce získal své zaměstnance k tomu, aby dočasně pracovali za sníženou mzdu. Záchranou se mu záhy staly zakázky na výrobu uniforem pro poštovní službu a zaměstnance železnice.

Reklama

Bossova situace se ještě více upevnila, když v roce 1931 vstoupil do NSDAP. Již jako člen nacistické strany se dostal k přímým zakázkám nacistů a lukrativní objednávka byla na světě – výroba stranických uniforem a v následujícím roce ve spolupráci s profesorem Karlem Diebitschem a grafickým designérem Walterem Heckem navrhl proslulé černé uniformy SS.

Nacistické uniformy, které firma Hugo Boss vyráběla

Přesto, že se nyní dostával stále více k lukrativnějším zakázkám, nikterak výrobu civilních oděvů nezavrhoval. Rok před válkou ovšem musel výrobu zcela a výhradně zaměřit jen pro armádní účely.

Svůj první milión říšských marek získal ze svého ročního obratu v roce 1942. V průběhu války se mu dařilo ekonomicky velmi dobře, důvodem byl požadavek na nepřetržitou dodávku uniforem wehrmachtu a jednotek Waffen-SS. Vzhledem k enormnímu nárůstu nacistických objednávek a nízkému poměru zaměstnanců začala Bossova firma využívat pracovní síly nuceně nasazených, které jí dodávalo gestapo. Jednalo se převáženě o ženy z Polska, ale také z Československa, Rakouska, Francie, Belgie, Itálie a Sovětského svazu. Ti byli soustředěni v pracovním táboře, který byl vybudován v prostoru Bossova továrny, kde však vládly velmi špatné podmínky. Hlavním nedostatkem pro nuceně nasazené, kteří museli splňovat drakonickou normu dvanáctihodinových směn, byl nedostatek jídla a léků. Poměry se o něco málo pro dělníky zlepšily v roce 1943, kdy společnost přehodnotila strategii životních podmínek. Boss si uvědomil, že pracovní výkon se zvedne, pokud se jeho pracovníkům povede lépe. Přesto došlo v táboře k několika úmrtím. Ve čtyřech přídech se jednalo údajně o přirozenou smrt a v jednom o sebevraždu. Podle pozdějších zjištění měla společnost v roce 1944 celkem 324 zaměstnanců.

Po válce byl Boss obviněn z přímé spolupráce s nacisty a obohacování se na válečném průmyslu. V roce 1946 nad ním byl denacifikačním tribunálem vynesen rozsudek, který ho zbavil hlasovacího práva a určil povinnost zaplatit sto tisíc německých marek, jako reparaci nuceně nasazených pracovníků. Měl však dovoleno pokračovat v podnikatelské činnosti.

Hugo Ferdinand Boss zemřel v srpnu 1948. Osudným se mu stal rozsáhlý zánět dásně a zubů, zřejmě gingivitida.

Po skonání módního návrháře společnost prosperovala dál i po válce. Továrnu totiž řídil Bossův zeť Eugen Holy, který se zaměřil víceméně na výrobu pánských obleků. Firma ožila, když došly další neuvěřitelné zakázky – oděvy a uniformy pro alianční vojska. To však nebylo vše, posléze přišla další objemná objednávka, tentokrát od Červeného kříže, který byl v poválečném období gigantickou humanitární institucí.

V 60. letech se ku prospěchu společnosti již pozapomnělo, že prosperující firma vydatně pracovala pro nacisty.  Společnost se stala více uznávanou značkou po celé Evropě a její věhlas se šířil i za její hranice.

V roce 1967 převzali firmu do správy Jochen a Uwe Holy – vnuci Huga Bosse, kteří dali společnosti zcela novou image. Začali rozšiřovat barevné odstíny svého sortimentu. U stávajících černých obleků  se objevily moderní hnědé, modré či zelené barvy. Lákadlem byly nepochybně odolné látky utkané firmou Gaenslen & Voelter sídlící shodou okolností v Bossovo rodišti. Přidáme-li k těmto inovacím ještě moderní střihy a materiál z vysoce kvalitních italských tkaniv, pak není divu, že během následujících deseti let značně předběhly své konkurenty. Na počátku 70. let proto také patřičně za svou kvalitu zvedly ceny. V následujících letech se tváří módní značky stala řada osobností, mezi něž byl například herec Sylvestr Stallone či slavní řidiči Formule1. Stejně tak si vedli v golfu a tenisu, kde svou značku propůjčili například několikanásobnému vítězi Wimbledonu Bjornu Borgovi. S reklamou nikterak nepolevovali a prozíravě prosazovali své výrobky na těch nejvyšších místech. Důkazem je toho i skutečnost, že samotný Michael Jackson se nechal vyfotografovat na obal svého alba Thiller v bílém plátěném obleku, jak jinak než od firmy Hugo Boss. Pro tak výbušně expandující firmu v módním trhu byla Evropa rozhodně malá. V USA se přitom tato značka v polovině 70. let zpočátku setkávala s určitou nedůvěrou, ovšem bombastická reklamní kampaň zafungovala. Manažeři, úspěšní podnikatelé či muži s vyhraněnou potřebou k atraktivitě, ti všichni se bez luxusního obleku od bosse nemohli obejít.

V roce 1980 dosáhla firma ve svém ročním obratu 100 milionů marek. Značka Hugo Boss již expandovala natolik, že se v roce 1985 objevila i na Burze ve Frankfurtu nad Mohanem, kde její část akcií koupil kontroverzní japonský podnikatel Akira Akagi. Ovšem po Akagiho finančním skandálu podíl společnosti Hugo Boss koupila italská společnost Marzotto. Britský deník Financial Times si tehdy nemohl nechat ujít ironický komentář o „transakci mezi osou“.

V roce 1989 bratři Jochen a Uwe Holy, majitele firmy Hugo Boss nečekaně prodali svých 67% akcií japonské skupině Leyton House.  A za dva roky Valentino Fashion Group, jehož předchůdcem byl již zmíněný Marzotto dosáhl za 165 milionů dolarů k více jak 77% akcií.

Vnuci Huga Bosse, kteří německou značku od základu reformovali, v roce 1993 management společnosti opustili. Zřejmě tomuto nečekanému odchodu přispěla i recese, která módní průmysl přepadla rok před tím. Proto si v tom samém roce vedení společnosti najala proslulého slovenského obchodníka Petera Littmanna, který neměl o módním byznisu ani základního povědomí, což také byl hlavním důvodem. Nepotřebovali návrháře, nýbrž obchodníka, který značce navrátí opět lesk, prestiž a samozřejmě zisky. Mimochodem Littmann patřil k vlně československých emigrantů z roku 1968, který radil Tomášovi Baťovi či vedení Mercedesu. Dnes jsou jeho klienti například automobilka BMW nebo Porsche.

Bratři si ponechali pouze dva obchody v bavorském Mnichově a Stuttgartu, hlavního města země Bádensko-Württembersko, které zůstali součástí Hugo Boss Group.

Odešli možná včas. V roce 1999 totiž američtí právníci, kteří jednali jménem přeživších obětí holocaustu, zahájili soudní řízení proti společnosti Hugo Boss. Důvodem byla otrocká práce nuceně nasazených v průběhu druhé světové války, které zakladatel společnosti využíval. Žaloba přišla rok poté, co rakouský časopis vydal článek pojednávající o otrocké práci dělníků pro společnost, která vyráběla uniformy pro nacisty během období Třetí říše. Nutno podotknout, že tuto nechvalnou minulost prvně zveřejnil Washington Post již v roce 1997.

Soud následně nařídil společnosti, aby se veřejně omluvila všem přeživším nuceně nasazených při otrocké práci a rodinným pozůstalým. V roce 2000 se společnost Hugo Boss zavázala zaplatit do fondu pro bývalé nuceně nasazené 500 000 liber, jako určitou kompenzaci za práci vykonanou během druhé světové války. V roce 2008 byl generálním ředitelem Hugo Boss jmenován Claus-Dietrich Lahrs.

Hugo Ferdinand Boss

Hugo Ferdinand Boss

Hugo Ferdinand Boss se narodil 8. června 1885 ve švábském Metzingenu na jihozápadě Německa nedaleko Stuttgartu. Z pěti dětí byl nejmladším přírůstkem do rodiny Luise Münzenmayerové a Heinricha Bosse, kteří se zabývali především obchodem s textilem. Tkalcovna v Kostanzu (česky – Kostnice) ležící nedaleko švýcarských hranic na jihozápadě Německa byla v letech 1903 – 1905 jeho pracovištěm, kde získal nejen praxi v oděvní oblasti, ale také obchodní přehled. Hugo Boss byl jediným ze všech sourozenců, který se dožil dospělosti a v roce 1908 v rámci dědického řízení převzal ve 23 letech rodinný obchod. V tom samém roce se také oženil s Annou Katharinou Freysingerovou, se kterou měl dceru. V roce 1914 vypukla světová válka a téměř třicetiletý Boss narukoval do armády, kde dosáhl hodnosti desátníka.

Hugo Boss je dnes stále synonymem kvalitního zpracování materiálů a celkovou eleganci výrobku. Výrobce pánské i dámské módy a parfémů dnes provozuje přes 6000 prodejních míst ve více jak 100 zemí po celém světě.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama